Po Hmizasmušilé pustině jel Dstarý honec krav
den Hmitemný byl a ševelil jen F#mivítr v stéblech trav
tu Hmihonec k nebi pohleděl a v hrůze zůstal stát
kdy z Grozervaných oblaků viděl Hmistádo krav se hnát
 
Jipija-Dé jipijaHmijou, to Gpřízraky Emitáhnou Hmitmou
 
Ten skot měl rohy z ocele a oči krvavé
a na bocích mu plápolaly cejchy řeřavé
a oblohou se neslo jejich kopyt dunění
a za nimi jeli honáci až k smrti znavení
 
Jipija-é ...
 
Ti muži byli zsinalí a kalný měli zrak
a marně stádo stíhali, jak mračno stíhá mrak
a proudy potu smáčely jim tvář a košili
a starý honák uslyšel jejich jekot kvílivý
 
Jipija-é ...
 
Tu jeden z nich se zastavil a pravil: Pozor dej,
svou duši hříchu uvaruj a ďáblu odpírej
bys nemusel pak po smrti se věčně věků štvát
a nekonečnou oblohou to stádo s námi hnát