Jdu ulicí tmavou, meluzína sténá,
osloví mě náhle sympatický muž.
Prolétla mi hlavou kulka olověná,
do srdce mi zajel ocelový nůž,
já žiju dál.
 
Kamarád z Podbaby přikázal mi skočit
z vrcholu té stavby s mnoha věžemi
a to jenom aby viděl na své oči,
jak se budu tvářit dole na zemi,
já žiju dál.
 
Napil jsem se rtuti, polil kyselinou
a když se nic nestalo, pak jsem pochopil,
že ti, co žijou schutí, hned tak nezahynou a
ti, co do nich míří, minou zaručeně cíl.