Zda na to paní má si vzpomínáš a víš
jak před rokem noc teplá lehla na Paříž
Kol nás již dávno zmlklý bulvár tiše dřímal a snil
a měsíc naň z mraků stříbra jas lil
Jen my dva bloudili jsme spolu v ulicích
a ret náš mlčel, byl němý a tich
Vtom zrak tvůj strnul a žas
když úsměv jitřenky zhas
a s věže čtvrtou odbíjel čas
 
Když do diskrétních cukrárny stěn
k nám loudil se den
čaj v koflíku vřel
Přestože drahá mlčel tvůj ret
já v očích ti čet a porozuměl
Kdes v koutku klavír tiše vyprávěl své zkazky
o snech lásky, jimž nelze odolat
A do diskrétních cukrárny stěn
k nám loudil se den
a čaj zvolna chlad
 
Když lidské srdce počne pro někoho bít
a milý obrázek je na dně jeho skryt
tu člověk všeho hluku rušivého straní se hned
a ničím mu slunce, ničím mu svět
Když pak mu srdce touhou lásky churaví
tu tichý koutek si najde a ví
že někdo koho rád má
až bude šero a tma
v ráj povede jej do neznáma