| Zda na to paní má si vzpomínáš a víš jak před rokem noc teplá lehla na Paříž Kol nás již dávno zmlklý bulvár tiše dřímal a snil a měsíc naň z mraků stříbra jas lil Jen my dva bloudili jsme spolu v ulicích a ret náš mlčel, byl němý a tich Vtom zrak tvůj strnul a žas když úsměv jitřenky zhas a s věže čtvrtou odbíjel čas Když do diskrétních cukrárny stěn k nám loudil se den čaj v koflíku vřel Přestože drahá mlčel tvůj ret já v očích ti čet a porozuměl Kdes v koutku klavír tiše vyprávěl své zkazky o snech lásky, jimž nelze odolat A do diskrétních cukrárny stěn k nám loudil se den a čaj zvolna chlad Když lidské srdce počne pro někoho bít a milý obrázek je na dně jeho skryt tu člověk všeho hluku rušivého straní se hned a ničím mu slunce, ničím mu svět Když pak mu srdce touhou lásky churaví tu tichý koutek si najde a ví že někdo koho rád má až bude šero a tma v ráj povede jej do neznáma |
