Jednoho letního odpoledne ji vynesli na dvůr
byla omšelá a vypelichaná
Copak tam dole, tam byla tma
takže to nebylo vidět,
ale tady ... na slunci ...
Posadil jsem se na ni
a ona začala vyprávět:
 
Já bejvávala lavice, no, co mam říkat - samej plyš
a neznala jsem štěnice a neznala jsem co je myš
Třpytila jsem se pozlátky a veřila, ze nevyblednou
a tešila se na zadky, které si na mě jednou sednou
 
Čtyřicet let jsem sloužila v šedivém baru, ve kterém
se neustále snoubila absolutní tma se šerem
Ačkoliv bylo docela maličko vidět v onom šeru
já přece jenom viděla a slyšela, no na mou věru
 
Já pamatuju básníka, kterej si na mě denně sedal
a kterej misto u mlíka u kontušovky štěstí hledal
 
Kdybych já, račte odpustit, basníkem snad se mohla stát
nedala bych si chvilku klid a musela bych psát a psát
o hysterické blondýně, o muži s cizím dialektem
a o těch, kteří jedině si umí pestřit život sektem
 
Já kdybych byla básníkem, sepsala bych svou minulost
a za posledním puntíkem bych jednou pro vždy řekla: dost!
A nikdy víc bych nesedala v šedivém baru, ve kterém
jak už jsem jednou předeslala, se snoubila tma se šerem
 
Škoda, že jsem jen lavice a nemám špetku nadání
já kdybych měla ambice, pustila bych se do psaní
Žila bych jako pták, byla bych veselá
Teď jsem však, teď jsem však šedivá, omšelá
 
Nesmějte se mi, prosím vás,
to víte
moli, prach a čas