A proto odpouští má láska mému koni,
na cestě od tebe tu jeho loudavost,
vždyť když tě opouštím, nač spěchat, co nás honí,
dokud se nevracím, je na spěch času dost.
 
Ale co omluví pak toho ubožáka,
až se mi bude zdát pomalý každý let,
až bych i na vichru, až bych i s křídly ptáka
vždy ještě stál a štval ostruhou oře vpřed ?
 
Potom už žádný kůň nepostačí mé touze,
a ona, zrozena z nejčistší lásky mé,
jak oheň bez těla dá se v let ržajíc dlouze
mé herce láska však pro lásku promine:
 
že kdysi nechtěla od tebe ani jít,
já k tobě poletím a koně nechám být